Do Slovinska za horami

Je brzy ráno. Pro mě až příliš brzy. Nedá se však nic dělat, je před námi dlouhá cesta a rádi bychom ještě dnes něco viděli. Jedu jen a můj brácha Petr, celou cestu se o nás bude starat jeho auto, „běžné” rodinné kombi – třísetkoňový SEAT Leon ST Cupra.

Dnešním cílem je silnice, která vede pod vrchol Mangartu, který je jednou z nejvyšších hor Slovinska. Čelní sklo je vyzdobené dálničními známkami tak, že si to skoro říká o pokutu, někam jsme je ale nalepit museli. Jak řada nálepek na čelním skle napovídá, volíme jízdu po dálnici, která je i přes větší vzdálenost rychlejší.

Navigace nás vede přes Mnichov, který projíždíme bez potíží. Kousek za Mnichovem se nám naskytne zajímavý pohled, někomu totiž zjevně přišlo Audi S5 Cabriolet jako vhodná volba pro tažení přívěsného vozíku. Samozřejmostí je stažená střecha, která soupravě dodává maximálně osobitý styl. Bez zbytečného zdržování míjíme Salzburg, poté Villach a dostáváme se do Itálie.

Odpočinek u jezera

Je čas oběda, po krátkém hledání v mapách jsme vybrali vhodné místo pro zpracování těstovinového salátu a caesarovského překvapení z bageterie. Oním místem je Lago del Predil. Během chvíle zjišťujeme, že s parkováním tu bude zřejmě problém, úplně všechna parkovací místa jsou obsazena. Po zhruba patnácti minutách auto necháváme stát asi kilometr od jezera, cestou k němu si alespoň trochu protáhneme nohy po dlouhé cestě.

U jezera překvapivě moc lidí není a v něm už teprve ne. Voda je docela chladná, ale jezero obklopené horami nabízí při odpočinku hezký výhled, kvůli kterému se zdlouhavé parkování rozhodně vyplatilo.

Vzhůru na Mangart!

Jen několik kilometrů odtud na nás čeká úzká horská silnice vedoucí pod vrcholek Mangartu. Před dvěma lety jsem tu byl na motorce, a tak už jsem věděl, co nás čeká. Mému Shiverovi se pomalá jízda do kopce příliš nelíbila a musel jsem si dokonce udělat nucenou pauzu. Leon si dnes vede o poznání lépe a s přehříváním problém nemá, hlášku o nedostatku chladicí kapaliny si ale přece jen neodpustil. Její hladina byla u značky minima, proto ji brácha večer pro jistotu doplnil.

Ale zpět na silnici. Líbila se mi, když jsem tu byl poprvé, a líbí se mi i teď. Je sice tak úzká, že se auta můžou vyhýbat jen na rozšířených místech, takže v nepřehledných zatáčkách je třeba jet pomalu a obezřetně, ale výhledy, které nabízí, to vynahradí.

Čím jsme výše, tím se nám naskýtají krásnější pohledy. Horní úsek silnice je za značkou zákazu vjezdu a vstupu, na mýtnici nám však pán česky řekl, že až nahoru vyjet můžeme, vjezd je na vlastní nebezpečí kvůli padajícím kamenům. Není se čeho bát a jako všichni ostatní míříme až na konec této silnice, která nás kolem srázů a do skály vysekanými tunely dovede do výšky přes 2050 m n. m.

Pořádáme hon

Nahoře je opravdu krásně a vyplatí se tu chvíli zůstat. Skály se střídají se zelenými travnatými planinami a všude okolo nás jsou jen samé hory, kam až dohlédneme. Děláme si tu krátkou procházku, podle několika pohybujících se „objektů” na hřebeni vedoucím k vrcholku Mangartu si ji ale můžete udělat i delší. Túra ale dnes není na pořadu dne. I když vítr fouká jen lehce, je docela zima, a tak si nasazujeme i čepice.

Procházíme se po rovném plácku kousek nad stojícími auty a pořizujeme pár fotek. U pár fotek by i zůstalo, jenže to by se před námi nesmělo objevit stádo ovcí. Jdeme k nim blíže, nejsou však příliš fotogenické a stále se na nás obracejí… ehm… zády. My se tak snadno nevzdáváme a stádo těch vlnou porostlých soudků pronásledujeme. Skáčeme po kamenech a nevědomky se vzdalujeme od auta až neplánovaně daleko.

Když už se nám nějaká ta fotka povedla, můžeme doskákat zase zpátky k autu a vyrazit do kempu. Míříme do kempu Špik, ve kterém zůstaneme dvě noci. Skvělé hodnocení nemá tento kemp pro nic za nic, je tu čisto, hezké prostředí a nové sociální zařízení. Pohodlně zde postavíte stan, auto s karavanem i kolonu obytných vozů. A pokud takový karavan nemáte, můžete si ho přeci půjčit!

Najíst se a spát

Večer se jedeme podívat, a hlavně navečeřet, do asi pět kilometrů vzdálené obce Kranjska Gora. Jelikož jsme tento několikadenní výlet pojali spíše jako low-cost dovolenou, ceny jídel v místních podnicích nás nepříjemně překvapí. Nakonec u nás vyhrávají dvě klobásy s hranolky. Po návratu do kempu dlouho neponocujeme, zítra nás totiž nečeká nic menšího než výstup k samotnému Triglavu, nejvyšší hoře Slovinska.

Stoupáme

Ráno vyjíždíme už krátce po sedmé hodině, abychom zvládli dojít co nejdále. Zaparkovat hodláme u obce Trenta, stejně jako spousta dalších. Než se tam dostaneme, musíme projet horskou silnici plnou zatáček – Vršič Pass.

Dojít až na vrchol Triglavu opravdu není naším dnešním cílem, to je záležitost na dva dny s přespáním v horské chatě a navíc poslední část cesty k vrcholu by měla být i docela náročná, jedná se o poměrně obtížnou ferratu. To není nic pro nás.

Rádi bychom došli ke Koča na Doliču, tedy k horské chatě. Cesta k ní by měla trvat asi šest hodin. Do batohu si každý dáváme dvě lahve s pitím, Adventure Menu (hotové jídlo, které se ohřívá jen s pomocí ohřevné kapsle a vody), energetické sušenky a nějaké oblečení. Na obloze se povalují bílé mraky prorostlé sytě modrým nebem, takže těžké a objemné pláštěnky si s klidem dovolujeme nechat v autě.

Existuje i jiný směr než „nahoru”?

Hned od začátku jdeme do kopce a jiné to asi dnes nebude. Asi po deseti minutách jsem si zničehonic vzpomněl, že i když na přípravu našeho dnešního oběda stačí jen voda a ohřevná kapsle, ještě by přeci jen nebylo od věci vzít si i nějaký příbor. Vracíme se k autu a chybu napravujeme. Druhý pokus může začít.

Lesem jdeme stále do kopce, když stromy začnou ubývat, tak vidíme, že se na tom rozhodně nic měnit nebude. Je docela chladno, ale díky předváděnému výkonu nám začíná být horko, svlékáme proto mikiny. Hodina. Dvě hodiny. Stále nás cesta vede z údolí do kopce. I když les byl pouze na začátku naší trasy, stromy jsou kolem cesty pořád.

Po chvíli už konečně necháváme stromy pod námi. Když se otočíme, díváme se do údolí. Když se podíváme na další metry naší cesty, nechce se nám tomu vůbec věřit. Kopec je ještě strmější a vedle cestičky prudký sráz do hlubin zapomnění. S příjemnými vyhlídkami na další aktivně strávené hodiny si dáváme přestávku a sušenkami doplňujeme energii. Za chvíli začíná trochu foukat vítr, což si říká o nasazení větrovky.

Blíže popisovat další cestu nemá příliš smysl. Stále vede do prudkého kopce, hned vedle ní je sráz a krok za krokem míříme po kamenité cestičce vzhůru. To se zkrátka musí zažít na vlastní kůži, jen tak si to můžete opravdu věrně představit.

Náš vrchol

Po zhruba čtyřech hodinách přicházíme do plánovaného dílčího cíle, k Zavetišče Humin (ital. Rifugio Gemona). Jedná se o zborcené kamenné přístřeší, které je naprosto ideálním místem na oběd. „Vařím” tedy dva pytlíky Adventure Menu, Jelení ragú a Kuře korma. To nezní špatně, že? A špatné to také nebylo. Sám bych nevěřil, jak dobré jídlo se dá na tři roky schovat do pytlíku.

Co dál? Už jsme to sice tušili ráno a s přibývajícími výškovými metry to bylo čím dál tím jasnější, ale definitivní rozhodnutí padá až nyní – toto je náš dnešní cíl. Pokud bychom pokračovali až k horské chatě, do kempu bychom se vrátili za tmy, jestli vůbec. I tak to byl velmi slušný výkon, a to nás ještě čeká cesta dolů.

Copak jsme to přešli?

Při zpáteční cestě se hned po dvou serpentinách zastavujeme na zajímavém místě, které jsme cestou nahoru přešli. Vlastně ono ani zajímavé není, tedy až na název. Mapy.cz nám totiž ukazují, že tohle místo se jmenuje Jolanda. Asi není potřeba vysvětlovat, proč nás to zaujalo.

Dolů se nám jde znatelně lépe a cesta ubíhá rychleji. Potýkáme se však s jednou zvlášť nepříjemnou věcí. Při chůzi po drobném kamení nám při došlápnutí občas zcela bez varování podjede noha, což vedle prudkého, několikasetmetrového srázu a na úzké cestě není moc příjemné.

Osvěžující muka

Cestu dolů jsme zvládli asi o hodinu rychleji než opačným směrem. Vedle malého lesního parkoviště teče potok Zadnjica. Po takovém výkonu mi přijde jako dobrý nápad v ní trochu osvěžit nohy, a tak se k ní jdeme podívat. Dobrý nápad to byl do té doby, než jsem to skutečně udělal. Voda byla ledová. Neuvěřitelně ledová.

Abych dnešní výlet shrnul, cesta z parkoviště k malé zřícenině byla dlouhá asi 8 kilometrů, celkem jsme tedy ušli přibližně 16 kilometrů za 7 hodin včetně přestávek a oběda. Zdá se vám to málo? Mně taky. Je ale třeba vzít v úvahu, že zdolané převýšení na jedné cestě je zhruba 1150 metrů. A to už tak málo není.

Po mrazivém zážitku se vracíme po zakroucené horské silnici zpět do kempu a cestou se stavíme nakoupit něco dobrého k večeři. Protože s sebou máme gril, vyhrává pro dnešek kuřecí maso s telecími klobáskami, jejichž vůně zanedlouho prolínala klidný večer na úpatí slovinských velikánů.

Žádný odpočinek

Začíná třetí den a nás čeká další náročná túra. Balíme stan a chvíli po osmé vyrážíme. Než nasadíme batohy na záda a začneme zdolávat další výškové metry, čeká nás jedna zastávka. Přijíždíme do města Bled, kde se nachází jezero, ze kterého vyčnívá ikonický ostrůvek s kostelem. Zaparkovat je tady opravdu velký problém, nakonec se nám však daří najít placené záchytné parkoviště.

K jezeru přicházíme z druhé strany, než je onen ostrov, který bychom si samozřejmě chtěli vyfotit. Já bych se rád takhle po ránu v jezeře i vykoupal, jsou tu však cedule, které tuto možnost zavrhují. Obejdeme asi polovinu jezera, a protože docela pospícháme, lepší místo na fotku již nenajdeme. I když jsme cestou na žádné místo určené ke koupání nenarazili, tedy kromě jednoho ohrazeného placeného koupaliště, tady jde seběhnout k vodě.

Voda je krásně čistá, a tak není co řešit. Rázem se přesvědčuji, že hned po ránu je voda i příjemně teplá. Po včerejším zážitku v horském potoku je to vítaná změna.

Pokud mám být upřímný, moc dobrý dojem na nás tohle místo neudělalo. Krásné fotky nemají s realitou moc společného a kromě jednoho ostrůvku s kostelem kdesi uprostřed jezera tady nic zvlášť zajímavého není. Možná kdybychom měli více času a našli ona speciální místa vyhledávaná fotografy, odvezli bychom si o tomhle místě lepší mínění. Bohužel. Nestalo se tak.

A znovu do kopce

Přesouváme se do Jezerska, kde máme o něco méně ambiciózní cíl než včera, a to dojít k horské chatě Češka koča.

První metry nás však přesvědčí, že tohle nebude žádná odpočinková procházka. Hned u první červené značky se před námi objeví prudká stráň. Chvíli váháme, jestli tohle opravdu je ona značená turistická trasa. Zdá se, že to tak je. Nahoru se dostáváme s pomocí stromů, tady už je konečně alespoň cesta. Rovina však ani zdaleka. Příjemné není ani horko, včerejšek nám pro chůzi do kopce přichystal vřelejší podmínky.

Velká část trasy vede lesem, samozřejmě do sílyberoucího kopce. Kromě lesníků, kteří si hrají s motorovými pilami, nikoho nepotkáváme. To se změní na posledním úseku, kde se spojují dvě trasy, i přesto tu ale nejsou žádné davy.

Poslední úsek je o poznání zajímavější. Nabízí výhledy na okolní hory, objevují se pomocné řetězy a dokonce dojde i na dřevěný žebřík. Konečně přicházíme k České chatě (Češka koča). Na jedné straně se okolo chaty tyčí horský masiv, na straně druhé je výhled do údolí. Naši přítomnost na tomto pozoruhodném místě oslavujeme místní specialitou, klobásou se zelím.

Změna plánu

Zpáteční cesta je znovu snazší než cesta nahoru, a tak se v klidu vracíme k autu. Ve vesnici si kupujeme večeři a míříme do kempu Alpe, ze kterého bychom to zítra neměli daleko na Velikou Planinu, která má být poslední zastávkou naší krátké dovolené. Jenže kemp se nám nelíbí. Vůbec. Navíc tam není jediný stan. Nelíbí se nám ani malý kemp o kousek vedle, kde se s autem nemůže zajet ke stanu, což není moc praktické.

Na mapě nevidíme v okolí žádný jiný kemp, nakonec se rozhodujeme, že pojedeme až do vzdáleného kempu Trnovc. Přes město Kamnik se blížíme k dálnici. Ve městě opravují silnici, a tak musíme počkat na pokyn semaforu. Bum! Zrovna když kolem nás projíždí traktor, ozve se hlasitá tupá rána. Okamžitě se nám potvrzuje neblahá předpověď. Levá zadní část jen pár měsíců starého Leonu ST Cupra je ve značně nepůvodním stavu. Zapřažený pluh byl příliš silný protivník.

Traktor nezastavil, a tak se za ním ihned vydáváme, musíme ho dohnat. Naštěstí čeká před křižovatkou několik aut před námi. Raději ho doběhnu a dávám mu najevo, že bych si rád popovídal. Traktorista umí trochu anglicky, bez výmluv bere vinu na sebe, a tak s ním brácha bez větších problémů sepíše protokol o nehodě. Víc už se dělat nedá, asi s hodinovým zpožděním pokračujeme v cestě do kempu.

Nálada pochopitelně není nejlepší, tohle nespraví ani grilované sýry, které máme k večeři. Shodujeme se, že zítra pojedeme domů, nad čímž jsme přemýšleli, už když jsme se začali vzdalovat od Velké Planiny. Ráno tedy balíme stan a po dálnici, s mírným zdržením na slovinských hranicích, míříme domů.

Slovo na závěr

Jak s bráchou hodnotíme tenhle výlet? Abych byl upřímný, čekali jsme od Slovinska něco víc. Mangart se nám líbil, pěší túry ale nebyly takové. Vzhledem k náročnosti tras bychom si jako odměnu přáli úchvatné výhledy a nezaměnitelný pocit z „pořádných hor”. Takovou odměnu jsme však dostali jen z části, a tak u nás slovinské Alpy, alespoň prozatím, zaostávají za těmi italskými či rakouskými. Bled pak byl opravdovým zklamáním.

První větší návštěva Slovinska v nás nezanechala takový dojem, jaký bychom si přáli. Je ale možné, že jsme prostě jen nevybrali ta správná místa, a to nejlepší, co slovinské Alpy nabízí, na nás teprve čeká. Proto je nezatracuji a v budoucnu jim dám další šanci.

I přes převážně kritická slova na závěr se u mě tahle krátká dovolená zařadí mezi ty dovolené, na které se nezapomíná. Pomůže mi k tomu nejen tento cestopis, který si za pár let sám rád přečtu, ale také řada neobyčejných, zajímavých a skvělých zážitků.

Přejít nahoru