Alpy 2017 aneb nevěřte předpovědi počasí

Je to již rok, co jsem byl se svým Shiverem na motodovolené v Alpách, a tak se mi do mysli vkrádají myšlenky, že bych si podobnou cestu mohl zopakovat. Delší dobu mě láká okolí známého severoitalského města Cortina d´Ampezzo, které jsem ještě nikdy nenavštívil, ale pochvalných zmínek od motorkářů o tomto lyžařském ráji, kterým se v zimních měsících stává, je tolik, že ho jednoduše nemohu opomenout.

S kým pojedu? Odpověď na tuto otázku svěřuji fóru motorkari.cz, stejně jako minulý rok. A znovu mám štěstí. Někdo hledá spolucestovatele na cestu do Alp, na kterou se chce vydat začátkem září, přesný termín i cíl cesty je na domluvě, a tak obratem odepisuji. Po několika zprávách jsme domluveni, vyjedeme v úterý 5. září a návrat je předběžně stanoven na víkend. Do té doby zbývá přibližně měsíc, a tak průběžně ladíme detaily.

Máme naplánováno

Trasa je předběžně dohodnuta, povede přes Rakousko, kde přespíme, poté pojedeme do mé vysněné destinace a nakonec na věhlasné Passo Stelvio. Tam jsem sice byl před rokem, ale kvůli nepřízni počasí jsem ho neprojel celé, takže se to nepočítá a musím to zkusit znovu.

Brzy už jsme tři, což se nám zdá jako ideální počet, a můžeme se tak dohodnout i na dalších věcech, například na ubytování. Vzhledem k tomu, že v září by už mohla být na horách zima, vyhrává spaní v civilizaci. Nejsme žádní troškaři, rezervujeme tedy tříhvězdičkový hotel přímo v centru Cortina d´Ampezzo.

Nevlídná předpověď počasí

Zbývají poslední dny do odjezdu. Předpověď počasí nám nepřeje, déšť je hlášen na celý týden, a tak si po zkušenostech z minulého roku k nepromoku dokupuji ještě nepromokavé návleky na rukavice boty, i přes to, že nejsou nepromokavé, snad odolají. Den před odjezdem se předpověď mění a měli bychom mít pěkné počasí alespoň první den při přesunu do Rakouska.

Den první: Začínáme

Ráno dokončuji přípravy, mám malé zpoždění, ale konečně je vše v brašnách a několik drobností v tankvaku. Už jen schází dát brašny na motorku. S vědomím, že je čas vyrazit a já ještě nemám připevněné brašny a musím projít náročným procesem oblékání kombinézy, se mě zmocňuje lehká nervozita, protože chci být na smluveném místě v Železné Rudě včas. Brašny chci připevnit stahovacími pásky k nosiči, ale prostě na něm správně nesedí. Koukám na tento zapeklitý problém a nemohu na nic přijít. Jsou snad moc vysoko? Heuréka! Jsou obráceně. Za chvíli je už vše v pořádku a jsem připravený vyrazit.

Po povinné fotce dokumentující odjezd vyrážím z Plzně a snažím se dohnat lehkou ztrátu. Dovedete si představit lepší čas pro asfaltování než slunečné úterní ráno? Já rozhodně ne, a tak spokojeně čekám v koloně kousek před Přešticemi. Pak už ale cesta ubíhá docela rychle. Dobrá, někde hodně rychle, v každém případě přijíždím do Železné Rudy před penzion U zlomené lyže s malým náskokem. Asi za deset minut přijíždí Kawasaki Z800 a Suzuki SV650. Seznamte se s Davidem a Michalem.

Už mají za sebou dlouhou cestu z Moravy, ale kus cesty je ještě čeká, a tak po rychlém obědě společně nabíráme směr Kaprun, abychom dorazili za světla. Kousek od Kaprunu ležícího vedle Zell am See máme zamluvené ubytování v Apartmánu Austria. Jezdím tam v lyžařské sezóně a vždy jsem byl spokojený, není tedy důvod hledat něco jiného.

Dojedu?

Jízda po německých okreskách je vcelku klidná, jen nás trochu překvapí neoblíbený Umleitung, neboli objížďka. Po nastavení správné trasy v navigaci pokračujeme, rád bych už zastavil u nějaké benzínky, dojezd totiž není zrovna silnou stránkou mého Shivera. Od hranic jsme ale snad žádnou benzínku neviděli, takže mé přístrojové desce již dlouhou chvíli dominuje rozsvícená kontrolka nedostatku paliva.

Začíná jít do tuhého, blížím se ke svému maximu, kolik jsem na rezervu zvládl ujet. Naštěstí vjíždíme do Eggenfeldenu, tady benzínka určitě bude a stále mi pár kilometrů zbývá. V dáli už vidím stojan s cenami znamenající konec strachu, je to dobré. Tak není.

Zbývá mi asi „jen“ 500 metrů, ale v plánu rozhodně nemám, že bych Shivera dotlačil. David s Michalem odjíždí na benzínku a já si užívám obdivuplné pohledy návštěvníků kavárny, před kterou jsem právě důstojně zastavil. Samozřejmě, abych se protáhl. Za chvíli se vrací David s půllitrem benzínu a já konečně můžu dojet pořádně natankovat. Kromě této příhody se na cestě už nic zajímavého nestalo, a tak okolo sedmé hodiny večer přijíždíme k zamluvenému apartmánu.

Ujeto – 412 km      Doba jízdy – 6 h 14 min

Den druhý: Konečně v Alpách

Plán na dnešní den je jasný, musíme dojet do hotelu v Cortina d´Ampezzo a cestou se chceme podívat na přehradu Kölnbreinspeicher, známou spíše pod názvem Malta podle obce ležící nedaleko od ní a také proto, že leží v údolí Maltatal.

Vyjíždíme. V Zell am See se ještě stavíme v supermarketu pro něco k snídani a patřičně posilněni nabíráme směr Malta. Trasa vede přes Obertauern, obec, která je obklopena lyžařskými sjezdovkami. Jel jsem tudy již několikrát, silnice má kvalitní povrch a pár pěkných zatáček se tu také najde. Akorát je tu snad celý rok zima. I když jsem dostatečně oblečen, tady to z nějakého záhadného důvodu úplně nestačí. Stejné to bylo i před dvěma lety, kdy bylo všude to nejletnější léto, ale tady ne. Nevadí, trochu přidáme, ať už jsme pryč.

Stojí za návštěvu

Konečně projíždíme obcí Malta a za pár okamžiků již stojíme u mýtné brány, platíme poplatek 10,50 € a už si můžeme užívat silnice, která se před námi hezky kroutí. Některé její části jsou však jednosměrné, jedná se o úseky v tunelech vytesaných do skály, a proto tu jsou semafory, na kterých je nastavený interval dvaceti minut. Déle byste tu čekat neměli. Řadíme se za kolonu stojících aut a poslušně čekáme, nedlouho po tom, co se dala kolona do pohybu, se nacházíme v jejím čele a v okamžiku již nejsme její součástí. Je totiž daleko za námi.

Kousek před přehradou je třeba projet ještě jedním jednosměrným tunelem. Po příjezdu k přehradě jsem překvapen její velikostí a pohled na hladinu nádrže a okolní hory je prostě úchvatný.

Nemůžeme se tu příliš zdržovat, musíme se dát znovu na cestu. Při odjezdu se mi na hledí helmy objeví několik malých kapek a já už čekám ten dlouho předpovídaný déšť. Ten však nepřichází. Cestou dolů přijíždíme k semaforu a na odpočtu se právě objevil časový limit dvaceti minut. V průběhu se však odpočet zkrátil, takže čekáme jen lehce přes deset minut. V obci Malta nás v hotelu Maltatal čekal výborný oběd a za chvíli jsme opět v sedlech.

Do Itálie přijíždíme přes Plöckenpass, tuhle silnici v oblibě nemám, hustý provoz a úzká silnice prostě nejdou dohromady. Projíždíme Itálií, střídají se nudné úseky se zajímavými a nakonec nás do cíle přivádí Passo Tre Croci, to si nechám líbit, takhle má silnice vypadat.

Gurmánský zážitek

Po ubytování v hotelu přichází na řadu najít nějakou restauraci, kde nám bude chutnat. Po krátkém hledání na mobilu nachází David nedaleko ležící restauraci Il Vizzieto di Cortina s velmi dobrým hodnocením. Je rozhodnuto. Na první pohled se jedná o podnik vyšší kategorie, vypadá opravdu dobře, a tak není co řešit.

Kvalita restaurace se záhy potvrzuje, když ke špagetám Carbonara, na které jsme se všichni těšili, dostáváme opravdu luxusní nadýchaný sýr s pečivem jako předkrm se slovy, že jde o pozornost od kuchaře. Restaurace ode mě dostává zasloužených pět hvězdiček za nadstandardní chuťový zážitek i za obsluhu, kdy nám majitel při odchodu podává ruku a my spokojeně zamíříme přes malou vinárnu na hotel.

Ujeto – 428 km      Doba jízdy – 6 h 56 min

Den třetí: Sen každého motorkáře

Ráno na nás čeká výborná snídaně ve formě švédských stolů, zvláště mi chutnají teplé čokoládové croissanty, výborné jsou také… To by stačilo, posuneme se dále. Máme naplánovanou trasu po skvělých silnicích, které jsou pro motorkáře doslova stvořené. Funkci navigátora měl prozatím na starosti David, dnes dostávám důvěru já. Abych se přiznal, trasa úplně naplánovaná není, spoléhám se na to, že se tu můžeme vydat kamkoliv, a přesto si jízdu maximálně užijeme.

Parádní svezení

Hned první kilometry mi dávají za pravdu, jen co předjedeme poslušně jedoucí kolonu za nákladním vozem, je klikatící se horská silnice obklopená majestátními horskými masivy v podstatě naše. V noci trochu pršelo, a tak je po ránu v některých úsecích ještě mokro, je tedy třeba si dávat pozor, abychom to nepřehnali. Téměř jasná obloha ale tento problém spolehlivě řeší.

Popsat pocity, kdy celý den vodíte motorku od zatáčky k zatáčce, moc dobře nejde, zkrátka je to nepopsatelné. A proto celý den neděláme nic jiného než právě tohle. Občas je třeba si tuhle „rutinu“ zpestřit předjetím, ale rozhodně by mi nevadilo, kdyby tu nebyl provoz vůbec žádný.

Celý den si užíváme výhradně na vyhlášených silnicích, které dohromady tvoří naprosto neskutečný okruh. Popis každého passa by vydal na samostatnou kapitolu, i když jsou si všechna docela podobná. Jde zkrátka o kroutící se silnice se skvělým povrchem, které nabízejí úchvatné výhledy na okolní hory. Prostě sen každého motorkáře.

Silnice projíždíme v pořadí Passo Falzarego, Passo Gardena, Passo Sella a Passo Pordoi, po zastávce na oběd si vychutnáváme poslední zmíněné passo ještě jednou a zpátky do Cortiny d´Ampezzo se vracíme přes Passo Fedaia vedoucí kolem krásného jezera a Passo Giau.

Po příjezdu k hotelu se podivujeme nad tím, kolik kilometrů jsme za celý den ujeli. Na displeji mi svítí 163 ujetých kilometrů za 3 hodiny 42 minut, a přitom jsme drželi opravdu hodně svižné tempo. Navíc jsme všichni tři unavení, a tak nám večerní procházka na pizzu úplně stačí. Jasně se tak ukázalo, že při plánování výletu v horách je třeba myslet trochu jinak. Nemůžete si říct, že několik stovek kilometrů za den není problém ujet. Je.

Ujeto – 163 km      Doba jízdy – 3 h 42 min

Den čtvrtý: Nervy, adrenalin a čas

Bohužel na pomyslném cíli cesty Stelviu už nejsou zrovna vhodné podmínky pro motorky a navíc bychom to časově jen těžko zvládli, proto večer padlo rozhodnutí, že se na cestu k domovům obrátíme již dnes. Abychom si ještě pořádně užili alpských zatáček, pojedeme přes Grossglocknerstrasse, kde již žádné velké davy nečekáme.

A sakra!

Po znovu výborné snídani naložíme motorky, startujeme a… A sakra! … Nejedeme. Abych byl přesný, já nejedu, po přibližně jednom a půl metru Shiver zhasíná a na displeji svítí odpojení ECU. Závadu téměř okamžitě nacházíme – prasklá pojistka.

Po výměně pojistky za náhradní konečně vyrážíme. Mám trochu obavy, jestli se situace s prasklou pojistkou nebude opakovat, zatím je to dobré. Teď už ne. Právě nás zastavily práce na silnici a Shiver znovu utichá. Další vhodnou pojistku již nemám, a jak se brzy ukazuje, nemají ji ani David s Michalem. Nezbývá nic jiného, než se jít zeptat před námi stojících dělníků v oranžových bundách.

Bohužel ji nemají ani oni, mezitím však přijeli další dvě auta a kamion. U řidičů aut jsem se svou vyspělou angličtinou a pojistkou v ruce neuspěl. Věta „Hello, haven´t you this?“ je ani nepřiměla se podívat.

Zkusím se zeptat ještě řidiče kamionu, ten by snad mohl mít nějakou větší výbavu. Znovu použiji svou nacvičenou větu a zvedám pojistku k oknu řidiče. Ten mi ji s naprostou samozřejmostí, jako když sahá pro telefon, okamžitě podává. Překvapen, s jakou rychlostí mi ji řidič podal, se zmohu na usměvavé „Thank you“ a spokojeně jdu zpátky k motorce.

Na nejbližší benzínce kupuji pět pojistek a můžeme pokračovat. Cesta je poměrně klidná, bez další závady, trochu ji komplikuje jen hustý provoz, ale podle plánu se dostáváme ke Grossglocknerstrasse. Za mýtnicí se seřazujeme a službu vypovídá další pojistka. Tentokrát jsem však připraven a její výměna je pro mě otázkou sotva minuty včetně sundání a nasazení rukavic.

Žádné zklamání

Grossglocknerstrasse patří nejen mezi motorkáři k nejznámějším silnicím vůbec. Někdo ji sice považuje za pouhou turistickou atrakci a raději se jí vyhýbá, já jsem ji však projel asi čtyřikrát a nikdy mě nezklamala. Skvělý asfalt, rychlé zatáčky a dechberoucí výhledy si mě zkrátka získaly a navíc mám štěstí na dny, kdy tu není moc lidí, stejně jako dnes.

Nejdříve se jedeme podívat na Grossglockner, ten je zrovna schovaný za mrakem, i když obloha je jinak vcelku jasná. Další zastávkou je nejvýše položený bod silnice Edelweissspitze, kde si již začátkem září můžeme sáhnout na trochu sněhu. Děláme pár fotek, a protože je čas oběda, sjíždíme do údolí na něco dobrého.

Zůstávám sám

Po obědě přichází čas loučení. David s Michalem se totiž chtějí dostat blíže k domovům na východě republiky, aby to zítra neměli tak daleko. Pro mě by to znamenalo zajížďku, a tak se rozhoduji zůstat ještě jednu noc v Apartmánu Austria.

Zůstávám sám s motorkou v Alpách – rozhodně si nemám nač stěžovat :-). V apartmánu se zbavím zbytečné zátěže, chvilku, tedy spíš pořádnou chvíli, si odpočinu u televize, a na lehko s dostatečnou zásobou pojistek vyrážím zpět na věhlasnou silnici.

To je jízda!

Přijíždím k ní okolo šesté hodiny a jsem na ní téměř sám. To se mi líbí. Jenže už cestou nahoru se mi rozsvítí „hladové oko“, a tak se rozhoduji jet natankovat do Heligenblutu, který je na druhém konci silnice. Tlačí mě však čas, a to opravdu výrazně. Je 18:20, jsem u Edelweissspitze a za 25 minut se na silnici uzavírá vjezd. Je zima, ale musím si pospíšit, za těch 25 minut totiž musím ujet 32 kilometrů plných zatáček a ještě k tomu stihnout natankovat.

Myslím, že teď by se nechytali ani Marquez s Rossim, tohle je můj „životní závod“. Naštěstí už tu skoro nikdo není, tudíž mě nikdo neomezuje. Tohle je pořádné svezení. Tohle mě baví.

Už jsem v Heligenblutu, ale žádnou benzínku nevidím, ta je nakonec až za Pockhornem. Po tankování to musím stihnout ještě k mýtné bráně, za takovou jízdu bych si snad sám dal pokutu, kdybych mohl, nejdůležitější ale je, že „závod“ jsem zvládl dokonce dvě minuty před limitem. Parádní výkon.

A znovu…

Že bych se jel znovu podívat na Grossglockner, když to odpoledne nebylo ono? No jistě. Na kruhovém objezdu doleva a mířím k němu. Samozřejmě to ale není jen tak, rychle začíná padat mlha a opravdu překvapivě mě začíná znovu tlačit čas. Za půl hodiny se silnice uzavírá úplně a já už skoro nemohu být dále od výjezdu.

Nebojím se, že by mě nepustili ven, kdybych se o pár minut zdržel, mám ale rád dochvilnost, a tak znovu zahajuji stíhací jízdu, kterou přerušuji pouze kvůli fotce před tunelem Hochtor. Limituje mě místy mokrá a všude studená silnice, mimo jiné už teď vím, že sněhová vločka se mi na displeji ukáže při 3 °C…

Já, pneumatiky i Shiver to však zvládáme na výbornou a po krátkém nákupu, kdy jsem byl kupodivu poslední zákazník dne, se spokojeně vracím do apartmánu.

Ujeto – 326 km      Doba jízdy – 5 h 58 min

Den pátý: Návrat

Na řadu přichází den poslední, den návratu. Všechno už mám na motorce, a tak po další cvičné výměně pojistky můžu vyrazit.

Tyhle přesuny bývají většinou zdlouhavé a nudné, teď tomu není jinak. Před opuštěním Rakouska tankuji a přes Inzell, Trostberg a Altötting mířím do Eggenfeldenu, kde se napojím na silnici B20, po které dojedu až k nám.

Protože jsem si už dříve všiml, že pojistky praskají pouze při stání či při rozjezdu, snažím se nezastavovat a jet co nejrychleji domů. Před dalším tankováním kdesi v Německu mi stačila jediná zastávka, při které se mi naštěstí problémy vyhnuly.

Proč to…?

Štěstí jsem si tím ale nejspíše vybral, po tom, co jsem si pro jistotu na benzínce doplnil zásoby pojistek (jedna za 1,50 € – no nekupte to), to začalo. Snažím se odjet, první pokus nevyšel. Druhý také ne. Ani třetí. Na poslední právě koupenou pojistku se mi konečně daří odjet pryč. Zbývá mi poslední.

Teď už musím bez zbytečného zastavování dojet až domů. Kilometry ubíhají a jistě se blížím k domovu, už jsem v mně dobře známém kraji, teď už mě může zastavit jenom… správně – práce na silnici. Poslední pojistka je během okamžiku nainstalována a za chvíli jsem konečně doma.

Ujeto – 362 km      Doba jízdy – 5 h 04 min

Závěrem

I tato motodovolená se stejně jako ta minulá stala vrcholem mé motorkářské sezony. Příjemným překvapením bylo skvělé počasí, to nás doprovázelo po celou dobu našich výletů, a to i navzdory hrozivě vypadající předpovědi počasí, která nás opravdu každý den strašila. A každý den se pletla.

Sice mě potkal jeden větší problém, ale s pomocí deseti náhradních pojistek se mi podařilo dojet domů a s pomocí nepěkné částky utracené v servisu se mi ho podařilo i vyřešit. Jak se nakonec ukázalo, byl přepálený konektor regulátoru dobíjení, což znamenalo výměnu celého regulátoru.

Nejdůležitější ale je, že jsme si tenhle výlet všichni tři opravdu užili. Mám na něj spoustu úžasných vzpomínek, na které se nezapomíná. Teď už ale nezbývá nic jiného než plánovat, kam se podívám za rok.

Celkem ujeto – 1 691 km      Celková doba jízdy – 27 h 54 min

Přejít nahoru