Rakousko, Itálie, Slovinsko a Švýcarsko 2016

Alpy – zážitky zaručeny

Někomu možná Alpy nepřijdou nijak výjimečné a raději volí vzdálenější cíle. Faktem ale je, že nikdy nezklamou a pokaždé objevíte něco nového, co jste ještě nikdy neviděli. A přitom to vidět, a především zažít, rozhodně stojí za to.

Jak to všechno začalo

Mám v plánu, že na moji první dovolenou s Shiverem pojedu až koncem srpna. Jenže to by se nesměla na fóru motorkari.cz objevit Tomášova nabídka, která vypadá tak, jako bych ji psal sám. Sice termín je o měsíc dříve, za necelý týden, ale takové nabídky se zkrátka neodmítají.

Domlouváme se tedy na podrobnostech cesty, kterých zrovna moc není. Rádi bychom jako začínající cestovatelé se zkušenostmi pouze s rakouskými Alpami podnikli okruh přes Itálii se skokem do Švýcarska. V tom se k nám přidává Tomův kamarád z cest minulých Martin s manželkou Petrou a o den později ještě Pavel, který také našel nabídku na fóru.

Bez problému by to nebylo ono

Bohužel brzkým termínem odjezdu mi nastává problém se zavazadly, protože mám pouze tankvak, kam se vejde sotva nepromok a pití. Začínám tedy rychle pátrat po e-shopech a vybírám brašny a jejich podpěry. S brašnami není problém, ale nosiče i přes označení, že jsou skladem, žádný český obchod prostě nemá.

Pouštím se tedy do shánění svářeče, ochotného je narychlo vyrobit. S hledáním mi pomáhá i táta, a když už skoro ztrácíme naději, tak ho přeci jen najdeme. Kousek od domu je malá kovovýroba, o které jsem dosud vůbec netušil a v ní pracuje sympatický, a jak se ukázalo, i zručný chlapík.

Den před odjezdem mám vše, co potřebuji a zbývá se již jenom připravit. Vlastně úplně všechno ne, pár dní před cestou se mi uklepal pravý zadní blinkr, a protože mi zatím nedorazil, tak ho jako nadějný student strojařiny spravuji kouskem plechu a o něco větším kouskem izolační pásky. Nutno dodat, že úspěšně.

Den první: Čas vyrazit

Sraz je kvůli pracovním povinnostem naplánován až na čtvrtou hodinu u benzinky v Suchdolu nad Lužnicí. Vyrážím tedy z Plzně kolem jedné, první kilometry se ujišťuji o správném připevnění všech svých zavazadel, a protože se ani nehnou i v již dost necestovních rychlostech, tak mohu s větším klidem pokračovat dále. Na benzinku přijíždím krátce před smluveným časem, sotva stíhám natankovat, odklidím Shivera od stojanu a přesně ve čtyři hodiny přijíždí i Tomáš s Pavlem. Krátce se seznamujeme, prohlédneme si navzájem motorky a potom, co doplní nádrže až po hrdlo i oni, nabíráme směr Mariazell.

Cesta nám ubíhá docela svižně, držíme příjemné tempo a nikde nás nic nebrzdí. Za zmínku stojí pouze poslední část našeho rychlého přesunu, a to úsek mezi obcemi Winterbach a Josefsberg. Zanedlouho přijíždíme do dnešního cíle, k jezeru Erlaufsee, asi dva kilometry od Mariazellu. Tam se potkáváme i se zbylými členy naší výpravy, Martinem a Petrou. Společně se jedeme ubytovat do blízkého kempu, kde pro nás zbyla poslední slušná místa.

Večer si děláme ještě krátkou procházku k jezeru, ti odvážnější zkouší chladnou vodu, a protože se k nám stahují mračna a cítíme na sobě první kapky, schováváme se do stanů.

Den druhý: Hurá do Slovinska

Po brzkém probuzení zjišťuji, jak je na tom můj stan s kvalitou. Moc dobře ne, takže součástí jeho balení se stává i vylévání vody. Hlavně, že byl v akci… Pouštíme se do plánování dnešní trasy. Cílem pro dnešek je slovinský Mangart, a když nám zbude čas, mohli bychom se podívat k moři. Nechceme ale zase většinu dne strávit pouhým přesunem, a tak nabíráme směr Wildalpen a pokračujeme do Hieflau, ať se hned z rána trochu procvičíme. Jede se pěkně, bohužel je nad námi ještě ranní mlha, takže z výhledů moc nemáme, pouze občas na nás vykouknou vrcholky hor. Postupně se vyjasní a my už se podle příkazů navigace přibližujeme ke Slovinsku.

Na dohled od hranic nás překvapuje přeháňka a já se jako jediný pod mostem odhodlaně soukám do nepromoku a nandávám pláštěnky na všechny svoje brašny. Samozřejmě pršet během okamžiku přestalo, já už tak ale dojíždím až na slovinskou benzínku.

Začíná být horko

A je to tady. Jsme u dnešního cíle. Platíme poplatek za vjezd a míříme ke třetí nejvyšší hoře Slovinska. Silnice je docela úzká, těsně vedle ní sráz dolů, a tak se auta v protisměru stávají dost nepříjemnými. Naštěstí je tu minimální provoz, takže nás to zase tolik netrápí.

Naopak mi vadí na displeji přibývající čárky znázorňující teplotu motoru. Sice není nijak extrémní horko, asi jen 23°C, ale poměrně pomalá jízda v nepřehledných zatáčkách na jedničku, maximálně dvojku, do prudkého kopce se brzy projevuje rozsvícenou varovnou kontrolkou s blikajícím teploměrem na displeji. Zastavuji, stejně tak za mnou jedoucí Tomáš, a fotíme si okolní scenérie. Po částečném vychladnutí dojíždíme ostatní a fotíme znovu. Petra zatáčky nesnášela zrovna nejlépe a závěrečný okruh u vrcholu této úchvatné silnice absolvujeme bez ní.

Po cestě dolů ji nabíráme, a protože už se blíží večer a dojet dnes k moři je nemyslitelné, přijíždíme do kempu Polovnik u nedalekého městečka Bovec. Při pohledu na ceník nás zarazí kolonka „cena za otroka“, brzy nám dochází, že to znamená denní taxu za dítě a ne „dobrovolného sluhu.“ Ještě že už mi bylo osmnáct, jinak by dnes ze mě byl otrok…

Den třetí: Vidíme moře

Ráno nás čeká plánování, kam jet dál. Dnešní den bude spíše tranzitní, chceme si ho tedy zpestřit zastávkou u moře, kterou jsme včera nestihli, a pak dojet k proslulému Lago di Garda.

Brzy míjíme slovinsko-italské hranice a pospícháme k moři. Tedy snažíme se pospíchat, ale tahle část Itálie je snad jedno velké město, takže pořád padesátka. Samozřejmě nás nemíjí ani navigační problémy, a tak ve městě kousek za Udine jezdíme pořád dokola. Nakonec po krátké plánovací zastávce u kruhového objezdu volíme správný výjezd.

Jak se tu tankuje?

Musíme poprvé tankovat v Itálii, hlavně tedy já, protože mi už problikává kontrolka rezervy. Je zrovna neděle, a to znamená benzínky bez obsluhy a platbu v automatu předem. První se odhodlává Pavel, a to rovnou s kartou. Prý mu to strhne sto euro jako zálohu a za pár dní vrátí zbytek. Je úspěšný, tak bereme tankovací pistole do rukou všichni. Nejdříve vkládám do automatu pět euro, ale při zdejších cenách bych stavěl hned v další vesnici. Z peněženky vytáhnu poslední menší bankovku, co mám – deset euro. Snad to nebude moc. Nebude. Ani za patnáct euro se mi nepodařilo naplnit moji ne zrovna objemnou nádrž.

U moře

Už vidíme moře, je tu ale jen malý špinavý přístav, spousta zaparkovaných aut a nikde nikdo. Raději se přemístíme. A zase špatně – oplocená zahrada. To by stačilo, Tom byl před rokem v Lignanu, hned vedle Bibione, jedeme tam. Lidí je tu nepočítaně, přecpaná pláž, lehátka se slunečníky jsou v řadách těsně vedle sebe. Tady musí být „úžasná“ dovolená, ani moře tu nestojí za moc. Dost mě udivuje, že na tak velké pláži nevidím jedinou sprchu. Vodu zkusí jen Tom s Martinem, ostatní s vidinou, že strávíme zbytek dne od soli, i po tak náročném hledání pláže koupání raději vynecháváme.

Je už dávno po poledni, tak sebou musíme hodit. Po včerejší krátké rozpravě v kempu s naším krajanem, co právě přijel na motorce z Itálie a prohlásil, že motorky tady nikdo neřeší, se osmělujeme a jedeme jako rodilí Italové. Tolik aut jsem za den ještě nikdy nepředjel, k tomu pomáhá také známé rčení: „Čára není zeď.“

Přijíždíme do kempu

Bez větších komplikací nacházíme kemp Zoo v Arcu poblíž Lago di Garda. Zkoumáme ceník, trochu zvláštní, ale po rozpočítání jsou ceny přijatelné. Platí se za vymezené místo a počet osob, ne za stan, osobu a motorku zvlášť jako jinde. Při vypisování lístku si berou naše občanské průkazy, ale nechtějí nám je vrátit, že si je nechají do odjezdu. Vymodlíme si tedy aspoň ten Petry, protože žádný jiný doklad s sebou nemá.

Usadíme se na jednom z očíslovaných míst. Jasně, že si vybíráme právě to, které je na plánku zakresleno jinak, než jaké skutečně je. Hrajeme šachovou partii se stany a motorkami proti Holanďance v karavanu na vedlejším místě. Prý tam ještě někdo přijede. Dává nám mat, a tak se skládáme až ke kraji vyznačeného ostrůvku. Pořád je to ale slušné místo. Naprosto luxusní je zdejší bazén, kam se hned skočíme osvěžit a odpočinout si.

Den čtvrtý: Den plný zatáček

V kempu zůstáváme dvě noci, to znamená, že se sem dnes vrátíme a především, že konečně pojedeme na lehko. Petra si chce od motorek a možná i nás trochu odpočinout, raději zůstává v kempu a vyrazí na prohlídku okolí.

My máme v plánu napodobit okruh z jednoho z průvodců od Petra Fryče. Z Arca míříme přes město Folgaria na Passo Vezzena a cestou si maximálně užíváme každou zatáčku. Při zastávce koukáme na sjetí pneumatik. Nemám žádné „poserproužky“, zatímco ostatním kousek do kraje ještě zbývá a Martin sportovně prohlašuje, že jezdím dobře. Za to děkuji Sršňovi, který si mě vzal v motoškole na starost. Dost mi to pomohlo.

Neskutečný výhled

Pak chvilku nevíme kudy kam, protože dalším bodem má být vyhlídka Belvedere a navigace nás žene do zákazu vjezdu. Kousek se vrátíme, všímáme si nenápadné odbočky a už jsme tam. Jestli budete mít cestu kolem, rozhodně stojí za to se sem podívat, výhled na jezera Caldonazzo a Levico, na zelená pole, na hory a na města je naprosto neskutečný.

Krávy a déšť

Dál se držíme plánu a na řadě je Passo Manghen. Tohle passo je krásná silnička s kvalitním povrchem a potkáte tu jenom pasoucí se krávy, které vám rády zkříží cestu. My narážíme zrovna na tu nejtvrdohlavější, a i když se ji snažíme vyplašit troubením a vytáčením motorů, ani se nehne a dívá se na nás jako na voly. Nezbývá než uznat porážku a pomalu a tiše ji objet.

Není zde žádný provoz, pouze nahoře potkáváme skupinku německých motorkářů v nepromocích. Jak se brzy ukazuje, nemají je na sobě pro nic za nic a my začínáme hrát hru na kočku a myš, kde kočku hraje velký tmavý hrozivě vypadající mrak, který nás neúprosně dohání, a myš jsme bohužel my. V prvním městě hra končí, a tak po kravském fiasku prohráváme znovu. Tentokrát se do nepromoků soukáme všichni. V dešti se proplétáme dále, potom projíždíme asi kilometrový tunel a nad námi se najednou objeví skoro jasná obloha.

Na plný plyn

Na první benzínce se svlékáme do motorkářského civilu a jako další na řadu přichází Monte Bondone. Tahle hora je směrem od Trenta nahoru nabitá obrovským počtem vraceček a každý z nás si je užívá nevídaným způsobem. Střídám jedničku a dvojku pořád dokola a mého Shivera držím řádně pod plynem. Tohle je paráda. Cestou dolů dostihneme pomalu jedoucí policejní Pandu, která nás předjela při kochací zastávce na vrcholu hory. Pohled do zpětného zrcátka mi vykouzlí úsměv na tváři, když vidím Toma, jak se je snaží předjet se svými vykuchanými výfuky. Přidává v uctivé vzdálenosti za nimi a okolo nich už „prolétne“ pouze na volnoběh.

Zastavujeme o několik vesnic dále, kde si vyslýcháme historku o mistrovském předjížděcím manévru a koukáme přitom na pěkný hrad Drena. Při pohledu na palmu rostoucí vedle mé motorky a displej ukazující 32°C se trochu zarazím, když si vzpomenu na teplotu o celých 20°C nižší a studený vítr, který nás před pár okamžiky vítal na Passu Manghen.

Zpět do Arca nám již moc kilometrů nezbývá, a tak jsme během chvilky v kempu. Skočíme se osvěžit do bazénu a jdeme si dát pizzu do nedaleké pizzerie. Po cestě začínají padat kapky a při večeři už pořádně prší. Přemýšlím, jak to teď asi vypadá v mém stanu, naštěstí než dojíme, pršet přestane a stan nacházím v přijatelném stavu.

Den pátý: Směr Livigno

Čeká nás přesun do Livigna, a stejně jako včera volíme cestu podle průvodce od Petra Fryče. Nabíráme směr jih a kopírujeme břeh Lago di Garda. Asi před poslední čtvrtinou otáčíme na sever a brzy se před námi začínají kroutit zatáčky, které jsou sice dost nepřehledné, výhled na vesnici Eno s nádhernými horami v pozadí za to ale rozhodně stojí. A co teprve ten o několik kilometrů dále za Treviso Bresciano, neméně úchvatná vyhlídka na Lago di Idro v nás zanechává obrovský dojem. Sjedeme k jezeru a chvíli ho jen tak pozorujeme.

Je na čase pokračovat, a tak ve městě Anfo zahýbáme na Passo Maniva. Silnice se dlouho vine nahoru a motorky musíme na jedničku přemlouvat do hodně utažených vraceček. Pomalé stoupání se ovšem nelíbí mému Shiverovi, který zase dostal horečku, a tak jen kousek před vrcholem stavím.  Když se mě chystá předjet paní na kole, nakopnu ho, dojedu ostatní a následuje pauza na italskou kávu v místní restauraci.

Terénní vložka

Po občerstvení pokračujeme po silnici, která se zanedlouho změní na šotolinovou cestu s velkými kameny, a aby to opravdu stálo za to, začíná pršet. Na naložených naháčích se silničními pneumatikami to není žádná velká sranda. Já alespoň zkouším režim Rain, který zjemňuje odezvu na plyn a hned se mi jede o něco příjemněji. Přece jenom není úplně zbytečný. Za chvíli sice pršet přestává, ale mokro je pořád. Chvíli ještě zkoušíme své offroadové schopnosti, cestou vyfotíme pár fotek a napojujeme se na Passo Crocedomini. Místy se začínají objevovat úseky normální silnice, až nakonec za křižovatkou asfalt zůstává nadobro. Není divu, že při zastávce se naše debata stáčí ke všem možným endurům, co známe.

Prší…

Přijíždíme k Passu Tonale, silnice vypadá nádherně, ale bohužel zase prší, navíc o kousek dále vše mizí v mlze. Padá rozhodnutí, že tohle bychom si moc neužili a obracíme motorky směrem na Passo Gavia. Ještě před výjezdem vyndáváme nepromoky, protože už prší opravdu hodně a vyrážíme ho zdolat. Musí to tu být neskutečně nádherné, krásná jezera a zasněžené vrcholky hor bych si rád pořádně prohlédl. Z této cesty si ale budu pamatovat především mraky, déšť a vzhledem k teplotě 8°C zkřehlé prsty v promočených rukavicích. Jednou se sem vrátím a doufám, že si to dostatečně vynahradím.

Blížíme se k Livignu, stavíme ještě doplnit nádrže, ale jelikož Livigno je v bezcelní zóně, tankujeme pouze symbolicky. Vlastně až na Martina, ten na to zapomněl a vzal plnou. Jsme tu. Znovu u pumpy. Benzín (i nafta nebo třeba alkohol) tu vyjde opravdu lacino a při ceně necelých 92 centů za litr benzínu se mi poprvé za dovolenou, a snad i v životě, objevuje menší hodnota v kolonce ceny namísto počtu natankovaných litrů. Tak tohle je rozhodně vítaná změna.

Bez potíží najdeme kemp, hlásíme ve vrátnici, že tu budeme dvě noci, a když konečně ustane déšť, pouštíme se do stavby stanů. Pak ještě lehce sprchne, deště bylo pro dnešek už dost a jdu tedy raději brzy spát.

Den šestý: Passo Stelvio a rychle pryč

Ještě nikdo z nás nebyl na Stelviu, takže dnešní cíl je naprosto jasný. Projet si ho. Jenže už od rána nás obtěžuje zatažená obloha a zima a předpověď hlásí, že tady jen tak lepší počasí nebude. Chceme se tedy po průjezdu Stelvia vrátit do kempu pro věci a popojet někam jinam, třeba k Bolzanu.

Před výjezdem nahoru opět přichází čas nepromoků, hlavně kvůli zimě. Jízdu nahoru si užíváme, silnice je převážně suchá a provoz minimální. Po příjezdu na vrchol děláme několik fotek od parkoviště, a pak ještě vyjíždíme na vyhlídku o kousek výš, kde se nachází dechberoucí pohled na silnici. Když odtrhnu oči od toho asfaltového hada, vidím Martina, jak sáňkuje na sněhu po zadku. Kalhotám od nepromoku to snad vadit nebude, tak to jdu zkusit taky. Jezdit na sněhu ke konci července je zvláštní pocit, ale je to zábava. Rozhodně bych se však takhle nechtěl klouzat po asfaltu.

Sjíždíme ke stánkům se suvenýry a v tom začíná pořádný liják. Rychle si koupíme pár drobností a dospíváme k závěru, že dnes nemá smysl sjet dolů druhou stranu silnice, protože se musíme stejnou cestou vrátit a vzhledem k počasí a mokré silnici bychom si to neužili.

Mizíme

Vracíme se do kempu u Livigna, přičemž nám stále příjemně prší. Když konečně na chvíli přestane, naložíme na motorky ráno sbalené věci, které jsme nechali u Toma ve stanu. Ten už si stan jenom dobalí, zaplatíme na recepci a mizíme odtud pryč. Při průjezdu Livignem dotankujeme levný benzín a zastavujeme se ve Sparu na rychlý oběd. Beru si nějakou sušenou šunku a překvapí mě, že když si řeknu o tři housky, pán za pultem je dává na váhu.

Po obědě nás navigace vede podél břehu Lago di Livigno k přehradě, jejíž středem prochází italsko-švýcarské hranice a také tam stojí mýtnice. Chtějí po nás 12 € a v tu chvíli vlastně ani nevíme za co. Za přejezd přehrady? Ne. Asi tři sta metrů za přehradou vjíždíme do jednosměrného tunelu vytesaného ve skále, asi tři a půl kilometru dlouhého. Uzavírám kolonu, a tak párkrát nechám ostatní trochu poodjet a otočím pořádně plynem. V tak úzkém tunelu je to neskutečný pocit, jen se mi nad hlavou míhají světla a nic jiného skoro nevnímám.

Na skok ve Švýcarsku

Tunel končí u Ofenpass (Fuorn Pass), po kterém se znovu přibližujeme k Itálii. Zastavujeme u obchůdku se suvenýry, nic zajímavého ale nemají, tak opět vylézáme do sedel. Bum bác! Asi takový zvuk slyším, ohlédnu se a Pavel se dívá na motorku spadlou na trávě. Měl velké štěstí, že mu nespadla z menšího srázu hned vedle a škoda se projevila jen mírným odřením padáku a pootočením páčky přední brzdy.

Dál postupujeme vstříc Itálii, dojíždíme autobus s dětmi, před kterým je křižovatka s odbočkou na silnici doleva a odbočkou doprava na malé lesní parkoviště. Autobusu začne blikat levý blinkr a najíždí si tak nešikovně, že už ho Tom v domnění, že zatočí doleva, objíždí zprava. V tom se ale rozbliká pravý blinkr a autobus se řítí přímo na Toma. Všichni za ním jsme strnuli. Řidič sice na poslední chvíli šlápl na brzdu, ale ke srážce chybělo opravdu málo, zhruba půl metru. Tom okamžitě za křižovatkou zastavuje a chvilku to rozdýchává.

Při pozdější zastávce se všichni shodujeme, že bychom tam vjeli taky. Odbočení v podání řidiče autobusu bylo přinejmenším dost nestandardní. S blinkrem doprava bychom s jeho nadjetím počítali a zpomalili. Jestli se snažil přemýšlet i za nás, tak tenhle případ ukázal, že to nemusí být vždy nejlepší nápad. Teď je to pro nás další věc, na kterou si budeme dávat dvojnásobný pozor.

Změna plánu

Konečně se dostáváme pryč z této nebezpečné země a od hranic s konečně jasnou oblohou nad helmami míříme do Merana. Tady si nakoupíme něco málo k jídlu, koukáme na mraky, které nás pomalu dohání, a znovu kontrolujeme předpověď počasí. Ještě ráno hlásili v Bolzanu na zítřek slušné počasí a teď jim věštecká koule ukazuje déšť. Změna plánu, přesuneme se více na sever a snad už zbytek cesty zvládneme v suchu.

Před námi se objeví Passo Giovo (Jaufenpass), a tak si ho chceme také projet. Blíží se večer a mraky, proto pospícháme. Je to neskutečné svezení, silnice je krásná. Během chvilky jsme nahoře a během chvilky zase dole. Náhodu stavíme přímo před kempem, a tím je o dnešní noci rozhodnuto. Registrace proběhla úspěšně, jezdíme po kempu tam a zpět při hledání nejlepšího místa a samozřejmě vybíráme hned to první, na kterém jsme byli.

Než se začneme vybalovat, padají na nás znovu kapky. Navrhuji, ať se nejdřív najíme v pizzerii, která je přímo v kempu a s Pavlem a Tomem tam jdeme. Martin s Petrou mezitím stíhají postavit stan a dnes už je nevidíme. V pizzerii nás obsluhuje Slovenka a s objednávkou tedy není problém. Škoda, že neví, jak fotí italské radary. Za těch pár dní jsme jich potkali hodně a třeba i nějaký přehlédli. Do noci se bavíme převážně o autech, až nás nakonec zmůže únava a jdeme si lehnout.

Den sedmý: Cesta končí

Ráno se nemůžeme rozhodnout, jak pokračovat dál. Zítra máme přijet domů, proto už se nechceme vzdalovat a po cestě nic moc zajímavého není. Napadá nás Grossglocknerstrasse, ale všichni jsme tam byli a já na ni mám jet za měsíc znovu. Shodujeme se, že domů se vrátíme o den dříve, než jsme plánovali. Martin s Petrou bydlí pod Brnem a mají rakouskou dálniční známku, takže se s nimi loučíme už v kempu. My bychom si rádi dnešek ještě trochu zpestřili, a tak znovu vyrážíme na Passo Giovo. Trháme se a každý jede, jak umí, já držím Shivera neustále mezi sedmi a osmi tisíci otáčkami. To není vůbec špatné svezení. Nahoře pořizujeme samolepky a pár fotek, a pak směřujeme na Timmelsjoch.

Co se děje?

Timmelsjoch mi trochu připomíná Grossglocknerstrasse, ať už jde o silnici, výhledy nebo bohužel i cenu – 14 €. Na vrcholu samozřejmě probíhá nezbytná fotodokumentace, a i když bychom se tu rádi zdrželi a pořádně se tu porozhlédli, čas běží, musíme jet dál. Dostáváme se na klasickou okresku a míříme do dnes prvního rakouského města. Najednou však Shiver přestává reagovat na plyn a zhasíná motor, tak zastavuji vedle silnice. Sakra!

Ne, není rozbitý, jen prostě nejezdí na vzduch. Před dovolenou proběhla zkouška dojezdu na rezervu, a s 55 rezervními kilometry jsem dojel k benzínce. Proto se dost divím, když jich teď mám sotva pětatřicet. Při vzpomínce na styl jízdy, který jsem před chvílí aplikoval v horských zatáčkách, se už zase tak moc nedivím. Naštěstí mám pumpičku na nafukování matrace, beru z ní tedy hadičku a jdu si vypůjčit půl litru benzínu z Tomovo motorky. První pokus je neúspěšný, protože odporná chuť benzínu v puse mě vykolejí tak, že nedokončím celou proceduru. Na druhý pokus se proto navíc vybavuji oranžádou. Moc nepomáhá, ale konečně se plní lahev a můžu dojet natankovat sám.

Nekonečná dálnice

Pozdní oběd dáváme až v Německu před obchodem. Rozmýšlíme se, jak budeme pokračovat. Pavel nechce využít dálnici a dává přednost okreskám s tím, že domů se dostane pozdě v noci. Já s Tomem se nechceme zdržovat tak jako tak nudným přesunem a volíme dálnici. Loučíme se a vyrážíme. S Tomem ještě dojedu na dálnici, tam ale zvolí rychlost, kterou po chvilce vzdávám, a mizí mi v dáli. V Mnichově se hodně zdržuji v kolonách a ani proplétání mezi auty moc nepomáhá. Snad už jsem konečně z nejhoršího, hustě nalepená auta na sebe se rozhýbali, a i když ne rychle, tak jedou. Koukám se do zrcátka, to mi je nějak povědomé a Tom už je vedle mě a zdraví. Než se vzpamatuji, je zase pryč.

Kudy jet?

Za Mnichovem se dálnice na sedmnáct kilometrů zužuje kvůli stavebním pracím a samozřejmě výjezd, který potřebuji, je zavřen. Navigace ukazuje, ať se otočím, já raději volím další sjezd. Kam teď mám ale jet. Navigace mě táhne znovu na dálnici, abych pak zvolil zavřený výjezd. Jako průjezdní bod zadávám obec o kus dál směrem, kterým potřebuji jet, a za chvíli jsem na dálnici vedoucí domů.

Jaké je to překvapení, když vjíždím do toho samého zúžení v opačném směru. Silně rozladěn utrousím do helmy několik nepublikovatelných výrazů na adresu německých silničářů a hned, jak to jde, sjíždím z dálnice. Tentokrát nastavím průjezdní body tak, abych zcela jistě najel na tu správnou dálnici, a pro jistotu si užívám krás německého venkova déle, než by asi bylo nutné. Já už se ale opravdu nikam vracet nechci. Trasu pořádně zkontroluji a bez zbytečného zdržování mířím k domovu.

Ještě jednou musím dálnici opustit kvůli tankování, protože čerpacích stanic tu moc není a po zkušenosti z dopoledne mám trochu strach z toho, že bych k další nedojel, ale prostě jen dojel… Za hodinu už míjím tunel Valík a v Plzni moje cesta končí.

« 1 z 2 »